Kde k parku stráň se naklání,
volání, vlání, mávání,
až oko díkem vlhne:
to stálé sbohemdávání
div srdce neutrhne.
Vracím se, pádím, ubíhám
do shonu dnes a zítra tam,
kde hřmot mě nezkonejší;
přemírou žití umírám
vstříc jízdě překotnější.
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.