Prosakována bolestmi,
minuta mokvá za minutou,
svítilna plujíc řekou tmy
má tupost mučitelsky žlutou,
čas teče přes nemocný dům,
jenž v utopenců loď se mění,
a tvrdé evangelium
rodí se na dně pokoření.
Připlouvá slunce do okna;
a promlouvá, jak v srdce sálá,
že strázeň byla obrodná,
jež do boku se zaklovala;
zář, prodravši se z mlhovin,
teď do trupu jak perlík buší,
chce utrpení překout v čin
a stvořit z trpné zbrojnou duši.
A tělo, dlouhé nehybné,
bodavým třpytem s lože hnáno,
zří slávu zítřejšího dne,
zří branou noci mladé ráno,
jež ráně nabídnout smí lék,
až tma se ztratí v světla řeku.
A den je rok a rok je věk
a z ran jen přerod věky věků.