Nech zpívat oblouk Nil Marengo Jena,
nech mrazit věčnem hrobku z granitu,
a tam, kde mrtví nezdřímnou, že, supě,
bez dechu most jim skáče přes hřbitov,
to půlnoční mi vlíbej požehnání
a živého mne uspi hudbou aut.
Své dobyvačné pošeptej mi jméno,
a za dne-li mne tupíš, aspoň v snách
šum, světelná ty pěno, do mých spánků,
pak rozvěs tmu a skloň se nade mnou,
ať na svém patře smím, ó město-ženo,
ucítit dech tvých vlhce nahých úst!