NOC.

Zrádcové boje a světla, mé prsty se zabořovaly v jidášskou hromadu zisku. Jak troud, který čpavě a vystydle pálí, s krvavě natřených pysků

vinul se marnivý dým, čís oči se v mozek mi propalovaly pohledem kočičím, v ruce jsem cítil kostlivce hnát,

na prsou ležel mi kouř, plazivý, dusný, černý, a nemoh jsem hrát a nemoh jsem dýchat a z mrtvolné herny jsem na chladnou terasu do noci zvonivé vyšel.

Kde zřely mé oči a kde jsem už slyšel ten chvat a ten vzruch a ten let? Nade mnou, pode mnou, se mnou se točí

široširoký svět. Vkročil jsem do chladu na pavlán, jenž visí nad jezerem? Je trám, je krok můj rozhoupán,

a tančí vzduch, já kapitán vyplouvám půlnočním směrem, a dýchám a velím a jsem. Teď řinčivě loď má, houpavá zem,

kotvy své zvedá, a vítr jí do plachet duje. Věnčena guirlandou stříbrných hvězd, hladinu ztišenou brázdí a nádherný slaví svůj vjezd na širé, závratné moře, a prostorem, prostorem bez mezí pluje.

Zpívají hvězdy: „Bezvětrým vanem střásáme k zemi sluneční prach, nad sestru vzlétáme, hasnem a planem v odvěkém křížení kroužících drah,

nic není v klidu, v míru ni stání, vše kolotání a vání, proud, smrt je jen zdání – zdar s tím, kdo s námi chce plout!“

Zpívá má krev: „Jsem hořících světů ohnivá krůpěj a v plamenech kvetu, od srdce šlehám k horečným lícím, sžírám se proudem obrozujícím,

a není chvíle, ni chvíle chvil, kdy horký můj rytmus by nebušil.“ Zpívá to zdola: „Ve věčna moři golfický proud jsem já, čas.

Jsem ten, jenž nese a tvoří všechny, všechny vás: chvíle, jež mrou, a vlny, jež z vlny se rodí, půlnoci, prostor, dny,

a tebe, má lodi, tvé lodníky rudé, hvězd kytky a sny, unáším v zápas, v život a změnu, sám s sebou se o závod ženu,

sám sebou do běhu hnán, já nejbouřnější a nejdivočejší, já jediný, svatý oceán.“ Byl trojzpěv ten v tanec můj vpleten, když vkročil jsem nazpět v sál,

tón zvonů, houslí a fléten mi v ústrety hrál, byl jediný vonný květen, kde dřív puch mrtvolný vál.

Dech růžových cítil jsem rtů a třikrát o misku zlatou jsem zazvonil zlatem, a trojí tou rozjařen ztrátou, já smál se jak zchudlý dobrodruh král. Do města nočního vzedmutých vln

jsem vracel se, vášní a tajemství pln, bratr hvězd, dítě času a planoucí tvor. Když spánek mi na víčka klesl, mně zdálo se: k zlatému poli se snesl

meteor.