Ano, jsem sobec. Nebudu lhát.
Neměl jsem práva, neměl jsem hrát
se srdcem, s hořícím květem.
Říkají, že jsem námořní hoch;
divoch a zloboh a neznaboh –
Zabraňte hráti si dětem!
Šeptaly se mnou laskavě.
Vadly mi v lesích a v přístavě.
Plané i planoucí růže!
Kudy mne cesta rudých stop,
kudy mne vodí, zeje hrob –
Chlapec však nevyspěl v muže.
Přijede, pozdraví, potrápí,
horkou svou hlavu potápí
v chladivou vlnu klína.
Pohrá si, orve, pohodí,
vydechne, odjíždí na lodi,
ujíždí, nevzpomíná.
Nedozrá, nezmoudří, nestárne.
Srdce-li má, srdce nezmarné
obětmi nedá se zlákat.
Necítí s lidmi lidských ran,
trpí jen, úděl že není mu dán
trpět a čekat a plakat.
Mnoho již květů má ruka zlá
bez citu, bázně urvala,
slzí však neumí stírat.
Ano, jsem sobec. Však přijde den,
zaniknu na vlnách, neželen,
bez lásky, bez bolu, pirát.