Třpyt, vůně zory, růže nerozkvetlá,
květ poledne a plápol blankytu –
ach, tolik lásky, tolik žáru světla,
vše pohlceno hloubkou bez citu,
a všechno, všechno marně: oběť jitra
i večer, který čerstvou krví plá –
Ty plyneš v dál, ó řeko mého nitra,
ty chladná, krutá, neprozářená.
Jsem v slunci, pevná zem, a do daleka
zřím ztráceti se tebe, duši svou.
Na chvíli chvil vždy svoji, břeh a řeka
na věky věků sobě cizí jsou.