Jak dívka jsem, jež v rukou drží růže
a neví, komu dar by splatila.
Je strast má, že jsem nepotkala muže,
v němž, jako v moři, bych se ztratila.
Tak jen svůj pohled v proud, jenž teče, hroužím
a s růží trhám lístek za lístkem.
To buď můj pozdrav moři, po němž toužím,
když na břehu zbýt odsouzena jsem.
A jestliže se vlny prudce zvednou
a bázlivou mne voda stáhne v proud,
byť naposled, přec šťastna budu jednou,
neb věř, já nechci nic, než utonout.