Když od podlahy skočnou zahrají,
nám v žilách vzpomínáním nedrnčí to.
A slováckou když spustí šohaji,
mně, nevím proč, je málem čehos líto.
Když duní pochod, v taktu svém jdu sám;
jsou při chorálu na zámek má ústa.
Když v polích kráčím, cos jak závist mám,
že život můj, ach, z pole nevyrůstá.
Však zaslechnu-li ducha šumění,
já ve svém nitru cítím klíčit sémě
těch, kdož jsou na světě z dob stvoření
a jimž je žít až do skonání země.