Jde listím lesa vonný van
a překotně řine se řeka,
oblakům k výškám kyne pán
a duše má na zemi kleká.
Vám dvěma, jež jsem svěřil dnes
milostiplnému klínu,
vám žehnej bůh – a lid i les
vám dejte svou domovinu.
Dechem svých prsou chci tě hřát,
mé dílo nestvořené,
a nade vše živé mám tě rád,
mé dítě nezrozené.
Jde světlým světem tvůrčí van
a milostně zpívá řeka,
večerem vonným kráčí pán
a duše má mlčí a čeká.