Sen dýše z luk... A mám-li, nad své síly,
bdít v souženích, jež souzena mi jsou,
vy mocnější, kdo přede mnou jste žili,
svou slabou dlaň vám vkládám do rukou.
Den zhasíná-li, světlem potměšilý,
jdu po špičkách, jdu sladkou polotmou,
však v oči zřít, jež posud nezhřešily,
jen strastně drásá rozpomínku mou.
A přec ty doteky jak magnet sílí,
jak láska líbají, jak jízvy žhnou,
jak ruku mou by ruce obtočily
a proud mě zalil z oceánů dvou.