Sen, opar večera, mi visí na sítnici
a je to skutečnost, v níž nejsem cizincem,
věž sladké jméno má a jako milující,
jenž z dálek přišel zpět, se vítám s klášternicí
a klekám před ženstvím a líbám roucha lem.
Šum ústí do zahrad a světlou mateřštinou,
v níž jaro umdlévá, se rozhoupává zvon;
jsou zlatá oblaka, jež za hranice plynou,
znám metropolí víc a nechci žádnou jinou,
to v tělo stoupám tvé, když vyjdu na balkon.
Je hlasů rozseto, je vůně po nábřeží
rok z roku milostněj a včera míň než dnes;
vzduch, věčný erotik, hrst květů v rukou, běží
a nedozpíván zpěv se line se sta věží,
tak lásky nedopit jak o půlnoci jez.