Když v noci pode mnou se město rozevřelo,
mé oko tajemnou se mocí rozhořelo
a já jsem kráčela, zříc bolest ve tvém líci,
a já se snášela, já bez těla, já bdící,
blíž tvému lůžku, níž, kde mdloba hmotou zmítá.
Což ještě nevidíš, zář oblohou jak svítá,
což netoužíš, svou dlaň bych kladla na tvé čelo,
bych promluvila: vstaň a nové oblec tělo – ?
Mír, jejž můj dotek dá, je šťastných větrů vání,
mnou souzvuk protéká jak smrt a milování:
Můj příteli, tvůj žeh, mým dotýkán jsa hledem,
v můj přemění se dech. Teď, v přísvitu tom bledém,
blíž na mne pohlédni, mdlou ještě zalit krví.
Tvůj pohled poslední, tvůj pohled já jsem prvý.
Dvé bílých pode mnou se tváří rozhořelo.
Tvé oko tajemnou se září rozevřelo...