Nám, prostřed slastí všech, smrt plápolajíc šíří
nad stolem života svůj chmurný šerojas,
a zváben, pohled náš kol bledé lampy víří –
Jen tvoje oko spí: ó slepá, prohlédlas?
Ty, bludná v žití svém, dnes u cizinců doma,
dřív zvědavá jak my, jež nyní mlčet smíš,
nám ve zmámený zrak, nám v srdce nevidomá
svou vlíbej záhadu – ty mrtvá, která víš – –