Odkud jsi přišel, občánku světa?
Z jakých krajů a vidin, měst?
Z carství slunce? Z republiky léta?
Od tichých jezer? Z orkánu hvězd?
Déšť vane z polí. Jak zírám ti v oko –
světélkuje tam tma, jen jiskérka v ní –,
hluboko hledím, ba přehluboko
pod smutek přechodně mroucích dní.
Prostřed smrti a bez smrti žijem,
my, déšť máje a zrající klas.
Dvojím obliti mysteriem,
poutníci, dvojího věčna jsme vzkaz.
Se světa v svět nás to žene a míchá,
z květiny v broučka, v těla z těl.
Odkud žes přilét, motýle ticha?
Odlétneš tajně, jaks přiletěl!
Všichni jdem na smrt – A za tisíc roků
nemluvnou jiskrou vzhořím snad,
zatím co – zvídavost v oteckém oku –
ty budeš dítě kolébat.