A když jsem dál se znovu bral
a loučil s nimi všemi:
já vedle stál a netleskal,
já, mluvčí, zůstal němý.
Co dal jsem jim, já odnáším,
v svém srdci letmou něhu,
a blednoucím už okem zřím
pryč k přetichému břehu.
A jen se ptám, zda zbude nám
cos jako zář ta živá,
jež těká tam, kdes byl tak sám
a reflektor si zpívá.