Sevřela srdce trpkost veliká.
Trpčí je moudrost má, než lidé tuší.
Přes život k hrobu marná oklika.
Oklikou těla daleko je k duši.
Sotva že ptáka smrti zaplašíš,
do mozku bolest zaklove se nová.
Bůh ztracen v dálkách. K bližním není blíž.
V krvi je svět. A zbytečná jsou slova.
Hluboká tma. A nikde svítání.
K smíchu jsou věštci, apoštolé, rádci.
O střep svých snů se prorok poraní.
Z hlubin jen výkřik na poušti se ztrácí.
Blouznivé víry vzdej se na vždycky,
skutek že spasí bídu kletých tvorů.
Zřekni se slov... Jak světec indický
vyrvi se lidem, uzavři se v horu.
S duše své setřes těžký silnic prach.
Zapomeň, zapomeň, co chodce hnětlo.
Krutostí ducha vzplaň! Jen v myšlenkách
spása je zítřku, nezrozeným světlo.
Vzdává se dnešek bez záchrany tmám,
o starý hřích proud života se tříští.
V horu svou zaklet, poustevníku, sám
myšlenek silou vykup světy příští!
Z ducha co k duchu bez okliky těl
zasrší zpříma, nepropadne zmaru:
vidina dobra, jíž jsi zahořel,
na jedné z hvězd se dožít musí tvaru.
Co na tom, že jsi zoufalý a chor,
umučen lidmi, k smrti smýkán tělem!
Vzhůru, ó duchu, vzhůru! V srdci hor,
poznáním chvácen, staň se stvořitelem!