Což ani nedojímá tě, žes prvý,
jejž líbala jsem třesoucím se rtem,
že poslušnost mi káže, říc’ ti krví:
já tvoje jsem –?
Tvůj zrak mi hlubinou kdys nedohlednou
a čelo tvé, to skleněný byl vrch.
Jenž v pohádce mé božský štít byls jednou,
ó, proč jsi strh
s mých očí závoj, z horských tuch mne samu
sem v pláň, kde nuda snům se vysmívá?
Teď zřím tě v písku zrad a lží a klamu,
a přec... jsem tvá.
Nuž, vem si mne a čiň, co libo je ti,
muč nebo líbej, zavrhni či spas,
nič, uspi, tvoř, a jak si hrají děti,
mne pohoď zas!
Své oči zavru pod zlobou tvých rukou
a budu snít, jak tenkrát snila jsem:
že pod štíty, kam křídla orlů tlukou,
jsem jezírkem,
že vzneseno je nedostupné témě
i nad život i nad vodu i pláň
a s vysoka že zrcadlí se ve mně
tvá světlá skráň...