A kdyby hlas mne vyzval
a já bych zaslech: „Vol!
Buď štěstí a zapomenutí –
buď slávu, však nejtrpčí bol“ –
já na kolenou vznícen
bych šeptal v odpověď:
Ó duchu, jehož nezřím,
cestou mne chraň a veď,
trestej palčivou vinou,
nad srázem nech mne spát,
sváděj pokušeními,
popleň kvetoucí sad,
leč propusť mne z mého slova
zde na rozcestí tom!
Chci jako náměsíčník
viděti nevidom,
chci za vláhu i ránu
vděčen být osudu,
chci neznaven kráčet a kráčet,
leč nevědět, kam jdu.
A jestli trest mi chystáš,
je trest i v štěstí mém.
A za jiné mám-li trpět,
já trpím, neboť jsem.
A jestli kus nesmrtelnosti
se mnou má po smrti žít –
tu věčnost, jež nitrem mým teče,
nemůžeš dát ani vzít.
Mé duši somnambulní
jedinou milost přej:
Nechceš-li mému pádu,
jménem jí nevolej!