Ležíš mi v loktech, a stromy
fičí nám dál a blíž.
V blaženém bezvědomí
krajem se proháníš.
S růžovým oblakem v dlani
jako bych nad polem plul,
obžaloby a spaní
z vědoucích očí si mnul.
Brzo budem už doma.
Co přijde, netušíš.
Ty, posud nevědomá,
oči si mneš... a spíš.