Že byl jsem živ, než jsem byl narozen,
to neuhasí žízně, kterou prahnu:
je tolik snů a myšlenek a žen,
je tolik tajemství, kam nedosáhnu,
je tolik vůní, rtů a tuch a krás
a neumím jich sterou trhat rukou;
že v smrti dohasnu, že vzplanu zas
a zapomenu na dnešek, je mukou.
Je mukou, že mám srdce jediné,
jež proměnit se touží tisíckráte;
jak myšlenku svou doštvu, že hlav dvé
z ní naráz vyrazí jak z hydry sťaté;
je mukou, že mám jeden život žít,
já, mezi svět a sebe věčně zdvojen,
že jedinými jen smím ústy pít,
já, láskou zpit a nikdy nenapojen.
Té trýzně nesnesl bych. Světa mír
mé rozžízněné touze nestačil by,
mne zadusil by dravý jarní vír,
ty kdybys byla s Héliovy přílby
neslétla na zem, jiskro tančící,
ty hvězdo, jež ses v tělo proměnila,
ty velké oko, nebe zračící,
můj modrý plameni a vášni bílá.
Jsi má, jsi v dáli? Měň se mi a měň,
mou touhu rozdmýchej a ducha rozži,
teď bludička, teď keř a pochodeň,
jak požár v lese a jak oko boží
štvi mne a sebe štvi a nepostůj,
měj tvarů sta, hoř ohněm rudé slávy
a strhni jednou všechen život můj
v žeh duše své, jenž těla naše stráví!