Na černou rakev házím k rudé růži
tři vzpomínky svým „s bohem“ posledním:
tu první mistru slov, tu druhou muži,
tu třetí slovům nedosloveným.
Tys dozrál, dorost, domluvil – a přeci:
kdos v tobě šeptal jako ten, kdo ví,
že bůh dlí v tichu a že lidské věci
jsou křtěny nad pramenem tajemství.
Nuž, s bohem buď. Hrst vzpomínek a díků
k té rudé růži – a pak půjdem dál,
zpět onou strání, peripatetiku,
kdes v bílém dešti květů putoval,
zpět v onen dům, kde ticho snů vždy znova
se v jasně zvučnou mluvu promění.
Co z tajemství, co bude z moci slova?
Šept hrobu dýše: „Zbývá mlčení“.