Bard, plující na lodi Luny,
o chladný udeřil štít,
neviditelné struny
začaly stříbrně znít;
na čluny polité jasem
přivábil táhlý zvuk
vasalů se zlatým vlasem
kovově třpytný pluk.
Královna s hrdého křesla
kynula kněžicím;
bělostná píseň se vznesla,
kam obětní táh dým,
průhlednou rouškou klesla,
kde míhal se oštěpů hrot,
kde rytmem se hroužila vesla
do ticha věčných vod.
Bard přes štít na lodi Luny
dusící hodil flór,
zakymácely se čluny –
zpřetrhaly se struny – –