Mží. Dravou zeleň v nivách Walonie
mha tlumí šedavě jak matné sklo.
Lét s oblak flór a polosmutkem kryje
svítící louku mrtvých. Waterloo,
ne pole žíhané jak žito rovů,
jež, postříkáno máky, rudě žhlo,
ne zchladlý trup, jenž krvácí vždy znovu,
ne vzdor, ne pomsta... Mlčí Waterloo,
neb tichne rouškou, jak se na pláň snesla,
i žeh a vzlet – i hrdinství – i zlo.
Kde pod šuměním orlů garda klesla,
chudobky pučí z hrobu Waterloo.