Když mělas být mou rosnou krůpějí,
proč na jazyku zbývá mi chuť žluči?
A vzpomínky když tolik svádějí,
proč neklesáš mi znova do náručí?
Proč jsme jak druh, jenž druha oklamal,
proč tolik něhy mé je rozplýtváno,
proč, marná kráso, jsi mi dál a dál,
na dosah večer, nedostupna ráno?
Kdo dá mi odpověď? Prý život jen,
jenž nevyčerpán rodí se a klesá.
Mám závrať z života... Já snít chci sen,
jak stromy v šeru zavátého lesa.
Nuž, lhavá slasti, staň se číkoli
a nedráždi mne, popřej mi jen spáti.
I nejžhavější bolest přebolí,
když soucit mrazu do loktů ji zchvátí.
Buď s bohem, úsměve a naději,
ty, kterou spáč se při loučení mučí,
jež mělas být mou rosnou krůpějí
a po níž na rtech zbývá mi chuť žluči!