Šel oheň před tebou, tys nešel v požáru.
Hřměl vichr před tebou a bortila se země,
tys nebyl v zmítání, ty nejsi ve zmaru.
A potom zved’ se hlas. Zněl tiše a zněl temně.
Ty, jehož mdlý náš sluch tam zdola neslyší
a v nějž jsem nevěřil a jemuž neznám jména,
já popřel slávu tvou, však hlas tvůj nejtišší
mne rve a dojímá, mne sklání na kolena.
Tvůj prorok, promluvím, až sejdu s Horebu,
k těm, které bouře tvá i šarlat roucha mámí,
a půjdu zvěstovat tvých temnot velebu,
tvých nocí polohlas, tvé ticho nad vodami.
Zřím s hory oheň žhnout – ty nedlíš v požáru.
Hřmí vichr od moří – ty nejdeš v jeho pýše.
Je rozpolcena zem – ty nejsi ve zmaru,
neb ty jsi lásky hlas, jenž temně zní a tiše.