Žerď, na níž k zítřku duje vlajka, zřím,
když za sluncem se dívám při západu,
a v tichou jizbu-li se navracím,
jdou moje okna do mrtvého sadu;
prsť hřbitova je s půdou smíchána,
když pro živoucí příbytek se staví,
a v srdcích hořknout musí nirvana,
tím jásavěj by rozkvet symbol slávy.
A nahoře-li stojím, tragikou
jsem províván i města toho krásou,
zřím velký den... zřím chmurnost velikou,
jež s ohni v mračnech šlehá nad terasou;
květ hrobu v základech – blesk z povětří –
tak dýcháme, chuť zmaru na jazyce,
svým jdeme dnem, jenž rve a nešetří,
a prostřed smrti stokrát žijem více.