Noc láme se jak rachotící skála,
jež, rovna náhrobku, se řítí v tůň,
kde nehnut ležím. Nade mnou však cválá
sval mého srdce, neznavený kůň,
a pění se a bouří, shodiv jezdce,
jenž zprávu nes, však donést neuspěl
a jen se tiskne k hrobu svého desce,
než němotou se zalkne lidských těl.
Svou touhou posmrtnou se vzpínám k oři,
jenž prorazí mně předurčený kruh
a jehož trysk už v nové zoři hoří
a jemuž nestačil můj dech a duch.