Kolébko moje, moře středozemní!
S třepení mraků modře visí stín.
Tvá oliva než violami ztemní,
chtěl bych se vyznat, ztracený tvůj syn,
jak duše má, ta vnitrozemská, prahne
pít obrodu z tvých prosluněných vod.
Na západ, k Maurům, vzpomínky to táhne
a vůně větrů vanou na východ,
mám před očima záliv pod kráterem,
mám na jazyku předchuť Hellady –
Jsme doma tu, nechť kamkoli se berem,
ta země chví se, jak se chvěla vždy,
toť naše půda, věčně v nebezpečí,
že pod ní vyvře jícen hořící.
Ne středohor jen syn: má vlast je větší,
má kolébko, mé moře tvořící!