Když tento zeměpás, dřív mírný
podzimně jarní dech,
nás pozavírá do mučírny
a řádí v tupostech;
když jih a sever záštím křiví
svou neurvalou tvář
a život náš, kdys položivý,
zas tuhne na žalář;
v bolavý nerv když zasekne se
zběsilý štěkot psí,
sychravá mha se v spáncích třese
a s nebes mdloba mží –
co zbývá, s línou beznadějí
když střemhlav páří se žal?
Kousnout se do rtů, až krvácejí,
svou sudbu znát i posedlost její
a sloužit dál.