Noc rozdrásej, sůl do mých ran syp k ránu –
Však jedno prosím: Opotřebovánu
být nedej mému slovu! Hlas můj ztlum,
svol, aby dech mi k svatým zůstal dnům
a z hlubin zadul proti nebezpečí!
Kdys písmák byl, ten ke vší lidské řeči
zášť pojal, hrůzu, hnus. Vřít nechal svět.
Sám, odmlčev se, mlčel šestnáct let.
Byl tich, nechť slýchal o válkách a zradě.
Když hloubal, mlčel. Mlčel na zahradě.
A jednou večer, domů jak se bral,
dým šleh mu z cely. Mlčící muž stál,
kde rudý jazyk chodbou již se plazil.
Tu on, jenž něm byl, v němotu svou vrazil
a z mlčení, v němž zahradnicky žil,
své slovo, dlouho rostlé, vyvrátil –
a do plamenů přemocně tak zvolal,
že žár mu k nohám leh a doplápolal.
Tvé noci plášť nechť nade mnou se tmí –
Jen když má řeč si s živlem rozumí!