Tíživé ticho padá na město
v tu prodlévavou chvíli povánoční.
Jdi, klopíc oči, bílá nevěsto,
rozevři náruč, pomiluj a počni!
Kovová hradba trčí do mraků
a dráty sviští zvědové jak zrádní.
Vyčkej a nemluv, muži-vojáku,
hrdinsky zamlč pochybnost a padni!
Zítřejší bouř se hlásí nad věží.
Naslouchej v nitro, do dálek se dívej,
odhoď, co máš – co na tom záleží,
asketo-duchu! Co ti zbývá? Zpívej!