Břízy, bílé tanečnice,
běží s vrchu, zpívajíce.
Klanějí se, vítají,
rudým vlasem cinkají.
Sedm je jich. Samé mladší.
Smějí se, proč lidé pláčí.
Zvoní list a tančí peň:
Zapomeň! Zapomeň!
Přeběhly a podzim svítí.
Vzduch se třese v zlaté síti.
Hroby za mnou. Přede mnou
náručí svou tajemnou
láká cos a hrá i hárá
jako město, jako pára,
sen a rej a svět a nic –
bílá těla tanečnic.