Já, v mysli ještě nad světem se chmuře,
a v srdci věčnou smrti otázku,
však v očích světla na borovic kůře
a třepotání letních bělásků,
v svém sluchu vítr, jenž se s ptáky honí
a k stříbru cikád zvonil pšenicí,
jdu mýtinou, jež jahodami voní.
Je velké ticho. Ticho zvonící.
Jdu, sotva dýchám. V plaché nedůvěře
se nebem rozhlížím a po lese.
Jsem zavržen? Či z hořícího keře
hlas, jenž je požehnáním, ozve se?
Vím, vzývat nelze. Dík ti nelze říkat.
Já čekám. Vzhlížím. Trpěliv a tich.
Ó hlase lesů, vichřice a cikád,
ať z keře promlouváš, ať z prsou mých,
jen tebou živ, jen tobě, duchu duchů,
svůj zrak, svou mysl, srdce své chci vzdát,
a tvojich písní šumění v svém sluchu,
já půjdu za tebou, já zemru rád.