Zde v kamení, kam kleč se nedošplhá,
kde do života mlčí sráz i tes,
kde bolí sníh, kde dotýkavá mlha
se tulí k nohám huňatý jak pes,
já stojím, sám. Kdy vyšel jsem? a za čím?
Ční v neznámu kdes nedohledný hrot...
V tom roztrh se cár mlh, jak vzhůru kráčím,
a letmý obraz v oko se mi vbod.
Zřím vírně v hloubku, z níž se pozvedaje,
pás kruhových se vine serpentin,
zřím sladkým směrem otcovského kraje,
zřím ohbí cest a hořká místa vin.
A jak můj zrak se po zatáčkách dívá,
jež stoupaly mi v táhlém vinutí,
mé srdce tiše s osudem svým splývá,
a pojednou, v tom smírném splynutí,
znám ducha, jenž mi nedá zahynouti,
a strmou stezku znám, jíž vzhůru jdu.
Vím: z kruhu zrození já kruhem poutí
vstříc kruhu kráčím vyšších přerodů.