Ticho stalo se. Neb vítr-čas
na hřebeni zastavil se hor.
Rozhlédl se. Vydech. Vzlét. A zas
bzučí vzduch a šumně hučí bor.
Neznavená, strašná peruti,
jež mnou prochvíváš a neseš mne,
také ty znáš bílé nehnutí,
hrůzu chvíle, závrať poledne?
Úzkost máš, tvůj zvichřený že let,
z dálek nedohledných rozpoután,
máváním tvých křídel bude zpět
povětřím, jež proletěl už, hnán?
Tajíš dech, že úděs na tě pad
z té, do níž se řítíš, prázdnoty?
Chaos, jenž ti otcem byl, tě zmát,
čase, neviděný ptáku ty?
Živé unášíš nás v pařátech,
rozbíjíš nás na úbočích skal;
v plášti mlh my, duše mrtvých všech,
s tebou budem buráceti v dál.
Ve své moci oheň, vodu, zem,
v předu prázdno, mlhy za sebou,
mrazivým se řítíš vesmírem,
svojí vlastní zmrazen velebou.
Než se s dechem slije vteřina,
zastavil ses. Ne však pro oddech.
Lákalo tě, sílo jediná,
z vlastní vůle zarazit svůj běh,
střemhlav kamsi uvrhnout se v sráz,
vymrštit se z jícnu propastí
a svým letem mlhy, svět i nás,
vše, co přítěží je, setřásti,
brázdit bezdno bez moře a hvězd,
temnem proniknout a k temnotám
světaprázdným prostorem se nést,
dravec vichr, olbřímí a sám.