Když dopsáno, chrám v prsou tvých se hroutí.
Či zapomněls už? Třesk ti není znám,
kdy, vyhořelý, chceš se propadnouti
a hanbou zhynout v praskotu? Je chrám,
jenž bizarně svou klenbu k výškám žene
a jehož mistr s peklem v spolku žil.
Báň vrcholí – už strop se strmý klene –
„Jdi, skruží zapal!“, démon poručil.
A trámy v hloub jak řítí se a tříští,
tu tvůrce, v hrůze o výtvor svých dnů
a vytřeštěn tím hřmotem, na rumišti
se do plamenů vrh. Naň vzpomenu,
když prostor v prsou bortí se a praská.
Jsou břevna v troskách. Trvá klenutí.
Strach z díla přežít, o dílo je sázka.
Pakt s ďáblem vždy je v tvůrčím vnuknutí.