Nad svatým svahem hory Araratu,
jsa sourozenec modra, v slunce zlatu
pták orel plul. Jak mával perutěmi,
brk jeden, vyrván, kroužil, kroužil k zemi,
až k nohám poustevníku pad z Choréne.
Ten, zvednuv pero, výškou posvěcené,
a v blánu ne, leč k nebi upřev zraky,
nového písma jal se črtat znaky.
My, k svahům Araratu vyneseni
a k výškám zírajíce bez modlení,
my, potopu kdo světa přežili jsme,
též po čistém a prostém prahnem písmě,
neb staré vyhaslo, či svedlo, zrádné.
Kdy, komu k nohám zlaté pero spadne?
Kdo napíše, let orla v zbožném hledu,
pro nová srdce novou abecedu?