Kdo přešel bod, jenž určen mu přírodou,
kdo navrátil se z bouře, kde ztroskotal,
měj na mysli, že darem bohů
každý je den, jejž mu osud chystá.
Již není svůj a nároku pozbyl už
sám sobě žít, plout za metou blaženství:
je nástroj, kterým prozřetelnost
vnutit chce duchům svou skrytou vůli.
Byť chorovod, přec tlumí svou choutku vlást.
Kdo vládne jím, toť Nemesis, Nemesis.
On, vděčen za své vyváznutí,
zrcadlem těch je, kdož nesou spásu.
Jsou lidské duše neklidné hladiny,
jichž vlnou hraje náhoda povětří,
a duše má je styžská voda,
podsvětním dotekem vichrů vzdutá.
Když nakrátko se, citlivá, utiší
a nad hloubkou mír temnot se rozklene,
v mou chvějnou tůň, tu mrtvo-živou,
noří se záchranné, věčné hvězdy.