Též scéně národa se leckdy stane,
že pochodí jak u Jankova Kec.
Jsouť cesty Páně cesty nezbadané...
I v neštěstí však z lóže svítí Götz.
Když o roli si řekneš Hilarovi
a zničen pádíš zpět jak z města hrůz,
kdos pohladí tě pohledy a slovy
tak příjemně, jak přijímal by kus.
To šepce on, jenž sám vždy nevděk sklízí,
leč s pokorou jej nese vyšších sfér,
on, slitovník, on, František d’Assisi,
on, člověk z Claudela, on, Doux-Amer...
Má v hlase slib, jak zaslíbená panna,
má v hlase dojetí, jak ptáčka ston;
ba, zář kol drátů skví se požehnaná,
když modlitba se line v telefon:
„Můj bratře herče, bratří dramatici,
mně bratrem je – byť nebratrským – chef...
Ach proč a proč jen... jak to jenom říci...
ach proč jsou muži loupežníci –
zvlášť autoři, když cedím za ně krev!“