Šum ukolébavkou, má proudná řeko!
Má kolébka zde stála nedaleko.
Když padá listí, srdci když se stýská,
vždy něčí ruka ruce mé je blízka.
Ta zlehounka mne uvádí kams domů,
kde nevadí mé ticho pranikomu,
kde mohu snít jak podzim, v břízách znící,
kde mlčet smím jak rybář nad udicí,
kde na hocha si v lukách hrám a houští,
jenž do vln Labe lodičky své spouští.
List za listem tam házím. Vzpomínání
ať rychlej po proudu je popohání.
Tec, rodná řeko, pod večerní hrází,
nes do daleka smířené mé vzkazy.
Snad mohou v soumraku své slovo říci.
Snad utěší dva teskně milující.
Snad pomohou, by bloudící se našel,
by hřích či smutek chrabřeji se snášel.
Vždyť pospíchám i já svou domovinou,
i po mně poselství jak loďky plynou,
vždyť též jsem řeka, do níž listí padá,
a jež je šum, ač zmlkla by tak ráda.