Jsme poslové – a nevím, čí ni čeho –,
kdož modlíme se v rozechvění dum:
„Přijď, svatá bolesti, a vzdušná něho,
jež létlas kol, nám nad hlavami šum!
Sne, perleťově jejž se zříme třásti,
vždy novou myšlenkou nám v očích hraj!“
Jsme proroci – a nevím, jakých slastí –,
jsme zítřků cíp, jsme úryvek a báj.
Kýms – vyšším poslem, andělem či běsem –
kdes v nejvnitřnějším nitru raněni,
zvěst, pro niž posud není slov, my nesem,
a na svých skráních světlé znamení.