Magickou září protkána
byla bytost, o níž já snil,
nežli jsem šepotem chvil
v život, jak spící do rána,
procit a narozen žil.
Mnoho potkávám těl,
přimýšlím duše si k nim.
Vítám se, loučím se, vím:
z ideje, kterou jsem zřel,
matný odlesk teď zřím.
Miluje se jen v snách,
milujem jedenkrát jen.
Kterou že miluji z žen?
Častokrát ruku jsem vztáh,
nikdy se nesplní sen.
Často rozvírám dlaň –
Motýlek? Čekal jsem víc.
Častokrát píseň, zníc,
vábí: mou láskou se staň!
Smutno pak, prázdno a nic.
Nikdy, nikdy se nevtělí
sen, jenž na víčka kles.
Věz to, má duše, a nes:
Před zrozením jsme viděli.
Životem slepi jsme dnes.