Zda věřit smím, že jaro se mi vrací
a vřelá krev zas v žilách kolotá?
Já zvykl si už s tupou resignací
snášeti denní nudu života
a smát se cynicky, když o žen duši
se v společnosti vážně hovoří.
Tu náhle nitro mé Váš vlídný pohled vzruší
a z duše znavené se touha vynoří,
smět brvy hedvábné zlíbati Vašich zraků,
jež vlahým teplem svým a silou záře tklivé
by spásou mohly být bludnému srdce vraku
a rány zcelit mu jak koupel vody živé.
Ó rcete, splní-li se touha moje vřelá
či pochovat-li mám ji k bláhovým svým snům,
by duše vtáhla se, nadějí rozechvělá,
zas v smutku ulitu, jako plž ve svůj dům!