Přišli popi, profesoři,
jiné moudré hlavice,
delegáti z konsistoří
horšili se velice.
Hladili si šedé brady,
vzájemně si vadili,
na konec se chytli rady,
by ji v žalář vsadili.
Tu kýs mudrc (pot mu tekl
přemýšlením po čele)
toto asi v radě řekl
basem vážným, ztemněle:
„Drazí páni, zákon nutká,
aby byla zavřena.
Horší je, než prostitutka:
chodí – jak je stvořena!!
Ale je v té věci háček!
Do vězení dáme ji,
náhle v noci chytrý ptáček
uzme nám ji potají.
Neboť, mám-li mluvit v próze,
aby rozuměl mi lid,
odvážlivec k symbiose
s námi spjal by ji. Což být
podle řádu našich dědů
můž to? Nuže, vidíte!
Tož poznáte ku posledu,
na plano že střílíte.
Já bych vám tu vstříc šel radou,
byste děvku pustili –“
potřásl svou šedou bradou,
„buď – nebo ji zazdili!“
Sešel s roster; hlomoz všude.
Obecenstva zmizel klid.
„Lepší druhá rada bude!“
sípe rozvášněný lid.
Ortel vyřčen. Zavoláni
byli ihned zedníci.
Trvalo až do svítání,
než zazdili hříšnici.
A byl konec. Duše vzletné
trápila ta příhoda,
děti též a nepříčetné.
Malá v Kosmu nehoda!