Krása – Dobro – Pravda, letem rčeno, byla trojice, milovaná celým světem; prvá ovšem nejvíce.
V jednom kraji žily kdesi v poetickém baráku, vystavěném mezi lesy bodrých, statných sedláků.
Žily s matkou: dokonalá lidská naše Tradice cepovala, šminkovala jmenované dívčice.
Prvé dvě si oblékala podle módních žurnálů, závoje jim kupovala, vodila je do bálů.
S třetí ale měla potíž, ač ji stejně Ijubila; tvrdohlavou byla totiž dcerou Pravda rozmilá.
Rozmarně si umínila, že se líčit nebude, nahá chodila jak víla, však prý matce nezbude!
Jednou jen na prosby, rady oblékla si košili, přikryla jí svoje vnady, když ji sestry prosily.
Ihned však se zastyděla a šla roucho odhodit. „Čistý úběl mého těla musí zůstat nepokryt!“
Na příkladě tom je vidět, že chtěla být Popelkou. Sestry začaly se stydět za ni před svou veselkou.
Stalo se, jak v světě chodí rok od roku napořád, sestra Dobro že svou lodí dostihla i doktorát.
Právník jakýs ujmul se jí, rád prý měl ji nadmíru – ukazuje činy její za vzor vrahu, upíru.
Krása se zas zalíbila malířovi nesmělci, a Tradice zaslíbila ji hned tomu umělci.
Tak se obě šťastně vdaly, jenom Pravda nekalá, jak dřív sestry předvídaly, matce doma zůstala.
Nikdo hrubě nestál o ni, všem byla moc divoká, prudká jak pár dravých koní. Oheň sálá od oka,
vlas jí hoří barvou mědi, mědi čerstvě tepané, slova její ostré jedy jiným v duši kapané.
Někdy dobře naladěna s Poesií chodila – jedna druhé lepší žena. „Ta by Štěstí rodila!“
Tak si vzdychl člověk mnohý, jejž ovlád’ po Pravdě chtíč, jak naň hlédla, však co nohy stačily mu, pádil pryč.
Chvilku s Pravdou polaškovat, ušlo by ještě tak tak, na život se s ní však oddat, to znamená hrozný mrak!
Pravda zatím uznávala hořce, že už odkvétá, nazdařbůh se proto dala nahá na pout do světa.
Cookies on Poetry Cove