X.

Po svatbě rozloučil se s Bethanou zas Mistr a šel dále do světa, a jako dříve, cestou stavěl se ve městech, městečkách i samotách,

by věren původnímu poslání své učení vštěpoval zástupům. U slaných jezer zastavoval se, do loďky vstupoval a kázával

s hladiny modré davům zvědavým, jež na břehu se v trávě tísnily. A jindy zase vcházel na hory, by, usednuv na jejich vrcholy,

nadějí krásných sémě rozséval do srdcí těch, kdož za ním chodili, po parabollách jeho lačníce, a rozložili se po bocích hor.

V těch davech byli starci chorobní a ženy nemocné i mladíci bujaří, zdraví – s touhou ve zraku svůj život prožít oním způsobem,

o jakém Mistr mluvil, – rybáři ve květu mužství, mladé dívčiny, – však ani zrádný koukol nechyběl... Kamkoli Mistr vkročil, plíživě

se za ním kradl zákonníků stín, jimž přemnohé po chuti nebylo z výkladů prorokových. Chytali jej proto ve slově a otázky

mu kladli nástražné, však vyvlekl se dosud lehce Mistr z nástrah všech klidem svých slov, jichž váha pravdivá mu získávala stále víc a víc

na pouti světem přátel stavů všech. Někteří zvali jej jen prorokem, leč přemnozí za syna božího jej prohlašovali a tvrdili,

že Messiášem je on slíbeným... Tak chodil Mistr z kraje do kraje a z města do města, a dvanácte s ním učedníků světem bloudilo – –

Z cisteren pili, v lesích spávali, a každý rád je vítal pod střechou, neb skromnost zdobila jich povahu. A v Bethaně žil Lazar s chotí svou.

Jich lásky prví dnové prchali ve štěstí obapolném. Žehnali pak v duchu Mistrovi, že spojil je. I bylo jim, jakoby v pohádce

svůj život žili. Mladá manželka se Lazarovi z všeho vyznala, co prožila, než seznala se s ním, svůj celý život vylíčila mu

a ptala se, zdali jí odpustí, čím zhřešila. On neodpověděl, však vroucně políbil ji na šíji a ruku její stiskl... Přece však

cos k úplnému, Lazar poznával, že chybí jeho štěstí... Tajemství, zřel, nejen sám že skrývá v duši své, neb také jeho choť se zamýšlí

a chmura divná často přelétá jí lepou tvář. A s hrůzou znamenal, že Mistra jeho žena zbožňuje, a jej že pouze proto vzala si,

že onen si tak přál... I ochladl v své lásce Lazar, – vlny soumraku jak mlha vepluly mu do duše, a hrozny rozkoše zas pozbyly

pro něho vůně. Náhle ochladl žár ohně v jeho krvi; zelené dřív břehy jeho snů teď zčernaly, a Lazar přemýšlel, čím nejsnáze

by Mistra před svou ženou potupil – I vylíčil jí správně, do hrobu že sám se zavříti dal Joabem a Mistr že jej z mrtvých nevzkřísil,

neb nebyl mrtev, omdlel toliko... Tím otřásl vírou v moc Mistrovu v nitru své choti, ale zároveň i nenávist tím její probudil

a proti sobě zášť... Když z rána pak kdys probudil se, – ženy nenašel. Květ lásky jejich, zmrazen předčasně, víc nerozkvetl... Vášni smyslné

se Lazarova žena oddala a v cizích ložích žila orgiím jak za svobodna doma v Sicharu. Jak staré, zdětinštělé stařenky

s bílými vlasy, zraky vpadlými od upřímného žalu pro bratra, po roce klečely zas před Mistrem Marta i Marie – a prosily,

by znovu vzkřísil z hrobu Lazara, jenž umřel žalem, když mu utekla choť jeho v chlípnou náruč smilníků. Však Mistr jejich přání nesplnil.

Jen slzu setřel s oka potají a tiše děl: „Přejte mu pokoje! Snad najde lásku ve snu posledním, po jaké marně toužil v životě!“