VIII.

Když Marie a Marta uzřely tvář známou v hloučku cizích poutníků, popošly s pláčem příchozím těm vstříc a na kolena klesly před Mistrem,

promluvit nemohouce. Lkaly jen a zarudlýma od slz očima vzhlížely k bledé tváři Mistrově, v níž údiv zračil se, neb znamenal

výčitku tichou v jejich zracích teď. „Proč pláčete? Vstaňte! Kde bratr váš? Kde Lazar je? – Vedu mu nevěstu!“ „Ó žel, žel, že jsi dříve nepřišel!

Lazar je mrtev –“ „Jakže? Mrtev jest? – Ne, ne! Toť nemožno?! Ne, nevěřím!“ „Je vskutku mrtev. Dlouho těšil se, že vyhledáš mu v světě nevěstu,

a toužil po tobě – – Jak pachole, jež od příbuzných dar má slíbený, den po dni nedočkavě počítal, a radoval se z jejich úbytku.

V čas poslední pak lhůty určené, v níž slíbil jsi mu dáti odpověď, žije-li někde děva taková, o jaké snil on, téměř šíleně

se vžil v utkvělý blud své naděje a čekal na tě... Skoro zdětinštěl v své důvěře – –, sám s sebou hovořil, namlouvaje si, že jej nezklameš!“

„A já jsem zklamal jej. Však nerad, věř mi, dobrá Marto – – Snadným úkolem nebylo, co jsem jemu přislíbil – – Jdi, Marto, od jezera k jezeru,

od hory k hoře, projdi na sta měst i drobných osad, samot odlehlých, – je všude život týž – a vášní boj též všude tentýž zuří... Úsměv žen

má ve všech krajích stejně zrádný lesk a v duších jejich stejné touhy jsou. Rci, kde jsem hledati měl výjimku? Teď našel jsem ji, pozdě ale, žel!“ –

A Mistr dojat, sám se rozplakal... Když utišil se, sester tázal se: „Kdy zemřel Lazar a kdy pohřben byl?“ V Martiny zraky slzy vhrkly zas.

„Tři dni již tomu. Doma nebyly jsme s Marií. Na slavnost odešly jsme k příbuzným, jimž syn se narodil, a když jsme vracely se, sluha náš

na cestě potkal nás a ve slzách nám vyprávěl, co doma stalo se. Když nejméně prý Joab nadál se, vykřikl bratr, oči vyvalil,

a než mu onen mohl přispěti, upadl na zem – a víc nepovstal. Když do dlaní svých jeho hlavu vzal pak Joab, byl prý Lazar mrtev již...

Tak duši vydechl! – To v zahradě se přihodilo... Joab ohromen neštěstím náhlým, s pláčem pobíhal po zahradě a hlasně litoval,

že právě když jsme z domu vzdáleny, Smrt krutá Lazara v hrob sklátila... Když poznal, nic že nelze odčinit, k slednímu odpočinku připravil

pánovo tělo. Chtěl prý posečkat, až vrátíme se, s pohřbem bratrovým, však hrozné vedro zhoubně, zdálo se, že řáditi by mohlo s mrtvolou,

tož Joab raděj pohřeb uspíšil, ač s těžkým srdcem, v duchu lituje prý, že ani nám, sestrám, nebude lze, s tělem bratrovým se rozloučit.

Jak zvykem v našem kraji, uložil do hrobu, který sám si upravil již za živa náš bratr, Lazara. Pohřbil jej v tichu, načež přivalil

po svahu balvan k hrobu pánovu, a poslední tu službu prokázav mu, dlouho ještě kropil slzami ten kámen studený – – Tak vyprávěl

nám Joab stařičký, vyšed nám naproti, když od příbuzných jsme se vracely, by smutnou oznámil nám novinu... – Co dodat zbývá? – Jakby podťaty,

jsme skácely se v bílý cesty prach a lkaly, lkaly svého pro bratra, a když jsme ztěží sil zas nabyly, a dobelhaly se do Bethany,

noc probděly jsme celou v zahradě, želíce, že jsme bratra poslechly a vypravily se k svým příbuzným. Vždyť, nebýti našeho odchodu,

snad živ by dosud mezi námi dlel!“ „Ó, proč jsi dříve, Mistře, nepřišel!“ Marie v sestřin výklad zaštkala. „Sám želím toho trpce,“ Mistr děl.

„Kde je však Joab, by mně pověděl, zda vzpomněl na mne Lazar před smrtí? Snad zanechal mi nějaký přec vzkaz?“ „Joab se s naším domem rozloučil.

Řekl nám, že by se zde usoužil, neb tíha podivná prý na prsa mu ulehla od smrti pánovy a děsí jej – – Tak osiřely jsme!

Však – vejdi, prosím, pane, do domu; – jsme ještě v zármutku svém zmateny tak, že jsme dosud opomněly tě dál pozvati,... nuž, prosím, promiň nám!

Chcem nyní napraviti chybu svou –“ „Ne, dříve, nežli vstoupím do domu, hrob přítelův mně, prosím, ukažte!“ „Když přeješ si tak, pane, poslechnem!“

A sestry vedly Mistra v zahradu, kde v malé kotlině byl vytesán ve skálu hrob, zavřený balvanem – – Mistrovy zraky zvlhly pohnutím

a slza skanula mu po líci... „Můj dobrý Lazare, proč sudba zlá tvé štěstí překazila záludně? Ó, proč mi s hůry přáno nebylo,

bych radost způsobil ti, příteli? Teď ze snů svých sníš již ten poslední... Kdo dřívější sny tvé však ocení? Kdo posoudí, jaký měl stesk tvůj vliv

i všechny nesplněné touhy tvé na předčasný tvůj skon? Kdo vznešenost tvých snah dovede řádně posoudit? Snad nikdo již...“ A znovu zaplakal.

Za Mistrem tiše vešel v zahradu též zástup jeho učedlníků i s kráskou sicharskou ve středu svém. Ti vidouce, že Mistr truchliv je,

též sesmutněli. Mnozí nemohli se pláče zdržeti, když viděli, že pláče i jich milý učitel, a hořekovali upřímně s ním,

ač zplna nechápali jeho žal – a tušili jen, smutná příhoda že slzy z očí vylákala mu. Když pak se aspoň trochu utišil

a, maličko se ku svým obrátiv, někdejší spatřil Mistr hříšnici, (teď dojatou vší tím, co slyšela,) jež až ze Samaří šla v Bethanu,

že ženicha zde najde, doufajíc, jak slíbil jí, – cos prudce zachvělo mu znovu nitrem. Ruku položil na chladný balvan, jenž hrob zavíral,

a hlasem velkým, bolem prodchnutým, jak mrtvého by probuditi chtěl ze spánku posledního, zavolal: „Slyš, nevěstu ti vedu, Lazare!

Jdu slib svůj splnit, pozdě sice, žel, však přece jdu – – Ó, vzbuď se, slůvkem jen, rci, že mi odpouštíš mé zmeškání!“ A sotvaže ta slova dořekl,

děs velký učedníky zachvátil a mnozí z nich prchli ze zahrady, a ti, kdož (strachem náhlým sklíčeni) poklesli na zem, nemohouce se

leknutím hnouti, zraky valili a s úzkostí patřili na balvan, za nímž se – zaúpění ozvalo... Někteří pak tvrdili určitě,

že kámen pohnul se – – A Marie, zmatena, klekla, nohy objala Mistrovi rychle, v pláči volajíc: „Je Lazar živ! Tys, pane, vzkřísil jej!

To jeho hlas ozval se ve hrobě!“ V tom někteří z Mistrova průvodu již chopili se pák a nástrojů, by společně pohnuli balvanem – –

I ustoupily ženy zděšené, a do hrobu vchod objevil se všem teď otevřený – – Děsno popatřit! Ze středu hrobu – Lazar na ně zřel –

„Toť čáry! – Kouzla! – Vzkřísil mrtvého!“ přemnohé hlasy bylo slyšeti, a svědkové té divné příhody se rozběhli do ulic bethanských,

by rozhlásili rychle novinu. A Mistr zmaten patřil na to vše, bled leknutím nad tím, co stalo se, a rozechvěn, leč rád jsa zároveň,

že přítel jeho žije... Lazar pak, bledý a hubený jak mrtvola, či spíše jako ze zásvětí zjev, jen šeptal cos, však slyšet nebylo

ni rozuměti, co by říci chtěl – – A učedníků řada strnule tu stála jako sochy kamenné, udivena Mistrovým zázrakem...

Na to s pomocí mužů některých Marie s Martou vzaly Lazara na nosítka a odnesly jej v dům, by na lůžku jej vínem léčiti

mohly a mdlobu jeho rozptýlit. Když pak se přede dveřmi zvědavci po malých hloučkách v zástup kupili a spatřiti toužili Lazara

i s čarodějem, který vzkřísil jej, musila Marta dlouho prositi, by odešli a rušit nechtěli ze klidu nemocného. Zítra že –

tak děla jim – již oba uvidí. Pro dnes však prosí, aby odešli... S reptáním mnohým dali konečně si říci zvědavci a rozešli

se do svých domovů. To večer již nad Bethanou se snesl. V domě svém teď ležel Lazar, zmítán horečkou, však nemluvil ani na sestry své

ni na Mistra, jenž s nimi u lůžka bděl jeho, slouže mu. Když utichl zpěv ptactva v zahradě a roje hvězd pronikly stříbrnými tečkami

nebeskou klenbou, vzala Marie do ruky starobylou nádobu, v níž byla drahocenná chována mast vonná, načež klekla před Mistrem

a mast tu na hlavu mu vylila – – A bylo ticho, měsíc hleděl jen v síň na pobledlé líce Mistrovy a na zář jeho očí vznícených...

A za statečkem mužů skupině vykládal Šimon Petr o pánu svém a o jeho četných zázracích...