VII.

Když Lazar v temné kobce hrobové, zavřené těsně, jak chtěl, balvanem, osaměl, přitisk hlavu na stěnu a zaplakal... Ni malý paprslek

nevnikal světla v jeho vězení a všechny krásné zvuky života: zpěv ptačí, ševel květin, zurčení pramenů říčních, šepot stromoví –

pro něho od té chvíle umřely; jen chlad a temno v náruč děsivou jej pojaly. Když pak se vyplakal a zdálo se mu, víc že nemá slz,

pozvedl Lazar ke rtům pravici, na níž měl zlatý prsten, ve kterém dutina malá byla a v ní jed. Však, sotvaže přitiskl chladný kov

na ústa, rozpálená horečkou, hned zas jej vzdálil, hrůzou zachvěl se a, jakby pozbyl síly dřívější ku provedení svého úmyslu

a zavrhl svůj nápad šílený, seč dech mu stačil, jal se křičeti. „Joabe starý, dobrý Joabe, ach – pomoz, pomoz rychle! Nechci mřít!

Slyšíš mne?“ Ticho... „Slyšíš, Joabe?“ Zas ticho mrtvé... „Což mne neslyšíš, či nechceš slyšet? Promluv, prosím tě! ...Ty mlčíš?“ Zas jen ticho hrobové...

„Ó, Hospodine, bože zástupů, rci, musím mřít již? Co jsem zavinil, čím zhřešil jsem – komu jsem ublížil, že tak mne tresceš?!“ Žádná odpověď – –

Jen vítr venku mocně zaskučel a hvízdal, ječel hlasem příšerným, odporným jako je řev hyeny, vyjící v noci v skalách na poušti,

a nebe vrstvou mraků zčernalo. Sten větru téměř kostmi pronikal, kvil jeho zahnal stáda pod střechy, leč Lazar slyšel pouze matný zvuk,

jen šepot tichý z všeho lomozu. Když vichr rozběsnil se ještě víc, tu rudý blesk se kmitl oblohou, jak plamenný meč rozťal mraků plášť,

a v zápětí se země zachvěla. Hromový rachot zazněl krajinou. Bouř vzmáhala se, rostla víc a víc, blesky se na obloze střídaly

a vítr kvílel, – smál se, – tancoval. Teď teprv Lazar v hrobě znamenal, že venku řádí bouře zběsilá. Přestal již volat sluhu Joaba.

„Je marno vše! Sotva mne uslyší!“ A znovu jal se na smrt mysliti. „Čím život mi? Jen trýzní bezmeznou, břemenem krutým, poutí bezcílnou...

Ni jediný mi úsměv milostný, čistý jak ranní rosy perlička, dní nudných šedou řadu nesladí... Zde líp mi bude! – Proč však krutý strach

mne jímá zas? Co ještě zdržuje mne? – Mistr to či Marta s Marií? Což bludná naděj znovu probouzí se v hloubi duše mojí bláhové?

Ach, ano – ano – marno zapírat – – Kéž mohl bych tak lehce zemříti, jak zprvu mnil jsem!“ Bouře utichla a šero večerní se rozlilo

krajem i Lazarovou zahradou. Hladov a zemdlen Lazar ulehl na na chladný kámen dlažby hrobové. Neusnul dlouho. Hlavou třeštící

se honily mu v divém zápolu myšlénky, plné nové naděje, že Mistr přece ještě navštíví jej, neboť naprosto je nemožno,

by zcela na svůj slib byl zapomněl. Co na tom, zpozdí-li se o pár dní? Kdo ví, proč svoji lhůtu promeškal? Ó, jistě vzejde brzy, brzy již

v té věci světlo pravé, neklamné! A zmožen hladem, křikem vysílen, jímž prve přivolat chtěl Joaba, a zemdlen dusným vzduchem, vládnoucím

v uzounkých čtyřech stěnách hrobových, kles’ Lazar na zem, hlavu položil na dlažbu studenou a usnul tak. Když z jitra procit, v hlavě ucítil

palčivou bolest, dýchat nemohl, a v celém těle kruté mrazení se rozmohlo mu. Ztěží vzpomněl si, kde nalézá se. S hrůzou poznával,

že dal se v hrobě pohřbít za živa, – a znovu, co mu hrdlo stačilo, a pokud snesla prsa churavá, se křičet jal: „Joabe! Joabe!“

Však Joab kdesi v lesích toulal se, nemoha v domě klidu nalézti, a pána neslyšel. „Joabe, Joabe!“ znovu a znovu Lazar volal jej,

však marně... Pouze dutá ozvěna, či spíš pitvorný pazvuk jakýsi, o vlhkou stěnu v půli zlomený, pošklebně smál se jeho námaze.

„Ó hrůza! Hrůza! On mne neslyší!“ A Lazar vztáhl ruce ku hlavě a rval si vlasy v pláči šíleném. Pak ze vší síly tělem opřel se

o balvan, jímž vchod Joab uzavřel, však marně, kámen se ni nepohnul, a když pak znovu Lazar snažil se jej odvalit, by z hrobu vyvázl,

a nezdarem svým všecek zoufalý kles na zem, zdolán krutou námahou, svou hlavou o zeď prudce narazil a v téže chvíli pozbyl vědomí...