VI.

Uprostřed úrodného Samaří, nedaleko městečka Sicharu ze studnice praotce Jakoba vážila vodu krásná dívčice.

Kraj hýřil stříbrnými úsměvy, jež posílalo slunce v kotlinu. Bohaté moře klasů, honosíc se chlubně zlatem zrn svých, vlnilo

se tiše melodickým ševelem. Nebeská báň se sytě modrala, zdvihajíc nedozírně vysoko svou klenbu, pod níž ptačí šveholy

se mísily v zurkot řek kvapících. Zrající fíky větve listnaté rozpínaly, zvouce tak poutníka, by odpočinul pod jich korunou.

Na sklonu pohoří dozrávaly trpkého vína hrozny obrovské, a zlatých růží plané skupiny bujně se rozpínaly. Cikády

zpívaly monotonně v obilí – A z dálky, jakby ve prach stříbrný byl dříví jejich někdo rozdrolil, nesla se vůně kmenů cedrových...

Po vybělené žárem stezičce se kdosi se stráně bral v údolí. Mistr to v učeníků průvodu se blížil k studni. Pestrý jejich šat

záhy vzbudil pozornost dívčinu. Vytáhla proto okov ze studně a rychle na zem postavivši jej, vyhoupla se na zděnou ohradu,

jež studni vroubila, by neušlo jí nic z hloučku znavených cizinců. I uzřela, že zastavili se pod starých fíků stinnou skupinou –

a natrhavše plodů, ulehli do vlnící se trávy chladivé... Jen jeden, k ostatním cos promluviv, pokročil blíže k děvě zvědavé –

„Ach!“ zašeptla, když shlédla jeho tvář, tak tklivě čistou, mírně pobledlou, však krásnou, jaké ještě nezřela. Jak rychle snivý oka jeho lesk

si vřelé její lásky vydobyl! Jen pohled stačil, by se rozpoutal v ohnivém srdci jejím vodopád polibků, stisků, vášní tušených –

Vypiala obnažené poprsí a zachřestila šperkem zvonivým, zvedajíc ruku ladným pohybem, by srovnala si vlasů bohaté

proudy, jež rozbíhaly nestejně se po bílé jí šíji, lesknouce se barvou hlazeného ebene. Ó, jak se svůdně při tom zachvěly

pupence jejích ňader růžových! Jak zaleskla se zubů zdravá běl! A v oku, zvyklém vášně hovoru, roznítila se jiskra ohnivá,

co znamení sladkého požáru, který se v nitru kvapně probouzel. U studně byly čtyři kameny, jež jednak za sedadla sloužily,

jednak pak za opěry okovů, v nichž nosila se voda do města. Když došel Mistr k studni, usedl na jeden z nich a hlasem lahodným

poprosil dívku, by mu nabrala v svůj okov trochu vody. Kráska se na něho pousmála koketně a vnořivši nádobu do studně,

nabrala vody, načež podala ji hbitě poutníku. Když napil se a poděkoval slovy prostými, mávla jen rukou: „Více nepřeješ

si ode mne?“ „Nic více!“ „Jsi tak mlád,“ v tom svůdný úsměv tvář jí přeletěl, „a když mne vidíš tu tak samotnu, nic krev tvou nevzněcuje?“ Čekala,

co na nepřímou výzvu odpoví. Mistr však mlčel. „Nelíbím se ti?“ poněkud podrážděně zvolala a než dořekla slůvko poslední,

šat spad jí s boků, v trávě zašustil, a bílé dívčí tělo nádherné se v celé kráse svojí nahosti zjevilo klidným zrakům poutníka.

Čarovná štíhlých boků linie, perleťový lesk ňader zvlněných – zastínit nedovedly klína číš, jež přímo zvala k sladké rozkoši.

„Já hodů lásky hledat nepřišel! Dost užila’s jich. Nessál jediný muž rtů tvých vláhu, netisk boků tvých. Pět mělas jich. Chceš ještě šestého

polapit v sítě vnad svých vražedných?“ Hlas Mistrův chvěl se mírnou výčitkou. Kráska zvedla své roucho se země a přehodila si je přes rámě.

Svit jisker v jejích očích stlumil se. „Ty víš, že měla jsem pět milenců? Ó rci, kdož jsi? Znáš mne? Kdo pověděl tobě tajemství mého života?

Či sám’s je prohléd? – Pak jsi prorokem a prokleješ mne, že jsem, nehodná, se nabízela ti tak nestoudně – Nuž, chyť mne za šat, zavlec do města

a vel, by hrubý dav bral kamení a utloukl veřejnou nevěstku! Jakže, ty mlčíš? – Kámen nezvedáš?“ Vrhla se v trávu k nohám Mistrovým:

„Tys vskutku prorok! Slyš, ó pane můj! Je laskava tak tvého oka zář, jsi jistě moudrý – nuž rci mi jen, čím smazat mohu hříchy bludných chvil,

čím napravit je? Chci ti vyjevit celý svůj život, všecky poklesky – – Mnoho jsem hřešila, leč žití mé bylo jen velkou touhou po lásce.

Když v mužů náruč jsem se vrhala a noci v cizím loži trávila, přec štěstí v mojí duši nebylo – Zhnusena od jednoho k druhému

jsem prchala, než všude tentýž hnus mou touhu třísnil – a tak k posledu jsem v lásku věřit zcela přestala. Ti muži, jimž jsem otvírala klín,

nedovedli svou lásku stupňovat, měnit ji, krášlit, stále zjemňovat, aby se jako duha pestřila – Láska jich bez jasu a bez barev

mne nudila a odpor bezmezný jen budila v mé duši lačnící – – Stále jsem hledala, však nadarmo. Jen býčí šíj a údy kosmaté

byly v zápase lásky zbraněmi mých milenců. Kde něhu hledat mám? Kde miláček, jenž nardou opojen, jíž černé vlasy svoje napouštím,

by, spočina mi v tichu na ňadrech, věčné lásky mi píseň zazpíval a šeptal slova sladká, těšící, jichž sliby chtěl by změnit ve skutek?

Kde muž, který by zraky své si přál doplnit kouzlem zraků ženiných, by s více stran se mohl diviti života kráse, světa půvabům?

Kde muž, jenž ženskou stojí o něhu a nejen tělu – duši věnovat se její nepokládá za hlupství? Ó, nediv se, že proto tělo své

jsem nyní obnažila před tebou, toužíc tvou hlavu k ňadrům přivinout! Dosud jsem pětkráte se sklamala v mužích, s nimiž jsem lože sdílela –

však touha – dále hledat, třeba by novými krvácelo ranami mé srdce, v duši ještě neshasla – – Ta hoří dál, jak trpká sklamání

by olejem žár její sílila. Tvé oči jiné jsou, než milenci mívali moji. Cosi praví mi, že dovedl bysi mne povznésti

z rmutného prachu, v nějž jsem zabředla. Slyš, miluji tě! – Co mi odpovíš? – Ty mlčíš? – Chci jít za tebou jak pes, chci být tvou otrokyní. Smiluj se!“

„Vstaň – nelkej!“ Mistr vlídně pokynul zpovídající se mu hříšnici. „Ó, pane, vysvoboď mne! Dovol, bych jít s tebou směla. Vím již, vím, kdo jsi!

Tys onen prorok, o němž v Sicharu jsem slyšela, že hojí nemocné světlem svých očí, ruky dotekem. Kupci, již poznali tě na cestách,

mluvili v městě o tvém umění. Kážeš prý zástupům a radíš jim, co činit mají, světa celého by mohutný hlas jasně rozzvučel

se v svaté lásky hymně jediné. Zda odpustíš mi řadu hříchů mých a dovolíš, bych aspoň z povzdálí směla se bráti za tvým zástupem?“

„Tvé hříchy smazány jsou láskou tvou. Kdo mnoho toužil, mnoho miloval, je jistě dobrý v hloubi duše své: proto mu lehko mnoho odpustit.

Tys, tělem hřešíc, povznést chtěla se a po lepší jsi lásce toužila. Kdo milovat chce, často zabloudí... Teď jinak žij! Sám nesmím milovat

pro rozkoš ženu. Rádcem přátelským ti budu jen; mám ale přítele, jenž mohl by stát se tvým milencem: Lazar se jmenuje a miluje

dech květin, slunce žár, zpěv pramenů, jež, plny vůně lesních pryskyřic, se derou krajem. Žije v Bethaně a touží – stejně jak ty – po lásce,

která by ze dne na den podobu svou měnila, netratíc v podstatě na něze své... Když rozloučil jsem se s ním před rokem, musil jsem přislíbit,

najdu-li někde v světě dívčici, jež v studánce svých zraků hlubokých by hada zrady na dně nekryla, že za nevěstu mu ji přivedu.

Nuž, chováš-li upřímný úmysl jen cestou ctnosti brát se životem a nemnožit řad starých poklesků, podej mi ruku, abych vložil ji

v pravici Lazarovu. Uvítá týž přátelsky, koho mu přivedu, však na tobě pak bude dokázat, žes hodna, stát se jeho manželkou!“

Toho dne přespal Mistr v Sicharu, kde dům svůj měla krásná hříšnice, jež nocleh poskytla i průvodčím, kteří s ním putovali po světě.

Nazítří dům svůj kráska prodala i vinici, ve stínu jejíchž rév přemnoho vášnivých chvil prožila v objetí někdejších svých milenců.

Potom se připojila k zástupu, jenž ze Samaří Mistra provázel. Několik set šlo mužů s prorokem ze bran zdí sicharských, by optali

se po cestě jej, co jim činit jest, by splnila se jeho proroctví. A mistr cestou s nimi rozmlouval a v parabollách rady dával jim.

Mnozí se vrátili zas v sídla svá, ač těžce jen se s mistrem loučili. Jen malý hlouček věrně vytrval a v hloučku tom též kráska sicharská.

Byl krásný den. Obloha smála se v zelené luhy jasným blankytem a skřivan jásal trillky zpěvnými, když zastavil se Mistr na hoře,

která se vypínala nad krajem, a ukázal za dálné jezero řka: „Za ním rozkládá se Bethana!“