V.

Když bratr probíral se z nemoci, připadalo sestrám Lazarovým, že uzdravil se téměř zázrakem. Vždyť tak byl bled a tak byl vysílen,

že předem jej již oplakávaly, tušíce jeho chvíli poslední. A přece, ač se Lazar uzdravil, klid odstěhoval se ze statečku

a usídlil se tam kvil tutlaný. Martě jak vše by z ruky padalo, nevrle procházela příbytkem, jediný úsměv nezjasnil jí tvář

a dřívější vše její veselost byla ta tam. Stejně i Marii bylo po uzdravení bratrově. Žal jeho přece jejím žalem byl!

Zlá její předtucha se splnila! Cítila, kterak asi strašlivě trpí brat po přestálém sklamání. Jak bludný stín se vlekl po domě,

více než člověku jsa podoben duchu, vzbuzenému ze záhrobí... Tichounkým krokem chodil zahradou, zadumán, zasněn. – Lítost svírala

citlivá srdce sester předobrých, když viděly jej tak se trápiti. Od chvíle, kdy směl s lůžka povstati, Lazar více o Mistru nemluvil.

Ni slůvkem slibu jeho nedotkl se v rozmluvě se svými sestrami, ba snažil se, tvářit se před nimi, jak na všecko by již byl zapomněl.

A ony, ač mu četly na očích, že žalem svým se stále obírá, a dojem sklamání že neprchne tak snadno z jeho duše citlivé,

též na Mistra mu nevzpomínaly... Ó, trpěl Lazar víc, než tušily! Marie záhy přesvědčila se, že bol mu vězí v srdci trvale,

že stále v hloubi duše těší se a klame ještě sladkou možností Mistrova zpožděného příchodu. Často, kdy mnil, že zcela neviděn

je sestrami, Lazar vystupoval na plochou střechu svého obydlí a v dálku hleděl, přepínaje zrak patřením v ostré světlo sluneční.

Leč nadarmo tak celé hodiny vystál, doufaje, že můž’ přivábit snad z dálky mistra silou zraků svých. Spíše tím ránu svoji rozjitřil,

vida, jak město duší nečistých se pod ním v šíř i v déli rozkládá, a slyše posupný smích hurisek, ovládajících celou Bethanu

svých bílých zubů leskem omamným a vlnou svojich ňader osmahlých. Když vilný smích mu k uchu zalétal, nesa se z místa blízkých orgií,

v těch chvílích trpěl Lazar nejvíce, cítě mocné, bahnité nárazy jednotvárného toho proudění, jež neslo se celičkou osadou...

Sem uvésti chtěl ženu lepější, ženu, jež duši svou by nořila společně s jeho duší v opojnou a měnivou v svých sterých půvabech

hru krásných vln životních peřejí... Kdys opustily sestry Lazara, odebravše se na několik dní na návštěvu k vzdáleným příbuzným,

na něž po dlouhé době zasmálo se slunko štěstí v drobné podobě malého, růžového synáčka, jenž k nevystižitelné radosti

se narodil jim. Marta raději by u Lazara byla zůstala, leč on sám důtklivě jí domlouval, by nekazila radost přátelům

a vydala se spolu s Marií potěšení nad prvorozencem projevit jim a pohodovati, jak příbuzným starý zvyk ukládá.

Poslechla tedy Marta Lazara, postaravši se předem o všecko, co zdálo se jí býti žádoucno, by bratr v jejich nepřítomnosti

nestrádal, a pak spolu se sestrou vypravila se z rána z Bethany – – Jedině starý, věrný služebník zbyl v domě k Lazarově obsluze;

slul Joab a znal téměř od plenek jak obě sestry tak i Lazara, neb sloužíval již jejich rodičům. Když od odchodu Marty s Marií

uplynul den, Lazar si zavolal Joaba v ústraní své zahrady a tichým hlasem, mírně prochvěným lítosti trpké náhlým návalem,

nejprve položil mu otázku: „Rci, miluješ mne, starý Joabe?“ Sluhovi z očí slzy vyhrkly. „Zda miluji? Ty, pane, se mne ptáš?

Ó mluv, co mám ti k vůli učinit! Věř, skočil bych pro tebe do ohně, se smečkou lvů bych v zápas pustil se, do dravých vln bych vrh se s radostí,

kdyby se o tvé žití jednalo. A kdyby bylo dnů tvých na mále, a rabi učený mi vyjevil, že žití tvého nit tím prodloužím,

žíly vlastních rukou bych otevřel a rudé krve dal ti napíti.“ – „Dost, Joabe! Věřím ti do slova, leč o cos jiného chci požádat

tě dnes!“ „Jen promluv, poruč, pane můj!“ „Tam pohleď, Joabe! Prázdný hrob vytesán v skalnatý bok tu naší zahrady. Víš, pro koho jsem hrob ten připravil?“

„Vím, pro sebe že, pane, chystáš jej! Však nač dnes taký hovor zavádíš! Dost času na ty věci pomýšlet; ty vesel buď a těš se ze zdraví!“

„Ne, Joabe! Tys prostý, dobrý muž a já mám v úctě tvoje šediny, však mnohý žal můj přece utajen zůstane povždy tvému rozumu...

Ty pravil’s tedy, že mne miluješ –“ „Miluji, pane!“ „Nuže, přesvědč mne! Zde kámen! Posaď se a vyslechni mé přání. Víš, že sestry odešly;

příhodná tudíž doba nastala ku provedení mého úmyslu. Jsem dlouho, Joabe, již nemocen a nemoc mojí nikdo nezhojí,

neb hlodá mysl mou i tělo mé, jak stero červů by se najednou do obého mně bylo zahryzlo – Trpím tím strašně. Nenalézám slov,

bych vylíčil ti hrozné bolesti, jež musím snášet –“ „Dobrý pane můj!“ „Sám, pouze s tebou kdybych tady byl, snad přivykl bych zlému údělu,

však se sestrami musím v domě žít. Vím, obě o mé zdraví pečují a těžká chmura v mysl ulehla jim, když jsem stonal. Hořce plakaly.

...Dnes myslí, že se pozdravuji zas. Ó, jak jim vyvrátit mám tento blud? Jak předem připravit je na hoře, jež čeká na jich srdce předobrá,

jak říci jim jen, že se nedočkám nového jara již, že vydechnu v nemnoha dnech naposled... naposled! Víš, Joabe, jak mám své sestry rád!

Bol vlastní snesu, ale jejich bol mi choré srdce drásá dvojnásob. Je možno opustit je, odejít? Ach, věř, je krutým zápas tělesné

schrány se srdce přáním, – marný však. Je nemožno vzepřít se osudu. Leč, mám-li, Joabe, již zemříti, po jednom toužím: sester svojich pláč

slyšeti nechci. V chvíli poslední, kdy s Hospodinem bude rozmlouvat má duše, chtěl bych usnout v poklidu; zdá se mi to však zhola nemožno,

a proto jsem si pevně umínil, že dříve řetěz muk svých rozetnu... Zemru již dnes – –“ „Ty šílíš, pane můj!“ „Nešílím. – Vše jsem dobře uvážil.

Hleď, v tomto šperku, jehož zlatý lesk tak často velebila ústa tvá, prudký jed skrývám –“ „Chceš se otrávit! Ó Lazare, nečiň tak, – prosím tě!

Při památce své mrtvé mateře přísahej, že –“ „Utiš se, Joabe! Smrt není zlem. Je odpoutáním jen ducha z pout hmoty –“ „Stokrát, stokrát žel,

že Marie a Marta odešly!“ „Osuš své oko, – vzmuž se přece! Slyš! před chvílí věrnost jsi mi přísahal... Je vše tak snadné – – Rubáš vyhledám,

obleku jej a vejdu do hrobu. Ty po svahu zahradní pěšiny pak připravený balvan přivalíš a přitiskneš jej těsně ke hrobu...

Hrob mlčet bude, – a jak zaduní kámen o dutou skálu nárazem, věz, že jsem mrtev –“ „Raděj zemru sám, než také chvíle měl bych svědkem být.

Ó, čeho jsem se dočkal v starobě!“ „Nemiluješ mne tedy, Joabe?“ „Ó právě protože tě miluji – –“ „Hrob nepromluví a ty příkladu

jeho snad následovat dovedeš – – Až sestry navrátí se od přátel, řekneš jim pravdu, žes mne pochoval... Povíš, že pad jsem náhle vysílen

na zahradě a duši vypustil – Prosím tě o to, – slyšíš, Joabe? Zkrátíš tím pouze moje trápení –“ „Co tomu ale řekne Marie?“

„Uvykne také. Trochu zakvílí s Martou u hrobu, dobu nějakou denně v zahradě bude prolévat své slzy, ale lékař všemocný –

čas – i tu těžkou ránu zacelí. Ty budeš rádcem jejich, Joabe, a ochráncem celého statečku... Věř, jenom dobro mně tím prokážeš,

když nynější mou prosbu vyplníš!“ Co stálo Joaba as bolesti a mučivého nitra zápasu, než rozhodl se pánu vyhovět!

Večer, když luny srpek magicky ozářil modrým světlem Bethanu a mlhy v zahradu se vploužily, u vchodu hrobu balvan zaduněl...

Úder jeho posměšným ohlasem, jenž ostřím svým až v kostech zamrazil, se vrátil a pak v tichu zanikl... Stařičký Joab chvíli naslouchal,

leč neznamenaje ni šramotu v zavřeném hrobě, dal se na útěk do širých polí, v luka zrosená, a do studené trávy vrhnuv se,

štkal hlasně, rva si rukou vrásčitou s kmetské své hlavy sporé šediny – –